Ukázka Ukulele jam

Prásk. Dopadl první granát. Seděl jsem na schodech a stříhal si při povídání nehty. Adi ležel na podlaze verandy a listoval komiksem. Byl to sešit Micky Mouse s názvem Bart s jizvou. Odhodil tu blbost a zařval, já se zvedal: “No ty vole! To bylo blízko!”

S drápy na jedné ruce a vzorovou manikúrou na té druhé jsem vyběhl za ním. Přeskočili jsme přes plot do Zaimovy zahrady, vyřítili se za dům a v předklonu jsme prošli vstupem do sklepa.

Vybruchl druhý. Ještě blíž! Cítil jsem ten tlak – ten nečekaný tlak vzduchu – a pak Adi přitáhl kovové dveře.

O půl hodiny později jsme ze Selimova dvorku slyšeli křik a pláč a bylo nám jasné, že byl zasažen. Adi tam chtěl jít a podívat se na mrtvoly, ale jeho táta mu pohrozil, že jestli kamkoli půjde, schytá pár facek.

Já neměl chuť tam chodit. Neno tam šel a vrátil se. Tehdy jsem ho vůbec poprvé viděl brečet.

“Safet, Selim a Drago jsou mrtví,” oznámil a lidi se ho začali ptát.

Ti tři spolu seděli v zahradě za Selimovým domem a dělili se o několik plechovek sardinek. Safet si stáhl triko a nastavil záda silnému slunci. Drago pokuřoval.

Když vybuchl granát, běželi k Selimovi do sklepa. Jedním z oken vletěl druhý granát a všechny je na místě zabil. To okno nebylo větší než čtyřicetkrát šedesát centimetrů. Jak je takový granát vůbec široký? Pod jakým úhlem dopadl? Jak velká byla pravděpodobnost, že se něco takového vůbec může stát? Kdyby ti tři zůstali sedět v zahradě, tak by se jim nic nestalo. Safet by dál mluvil svým mostarským přízvukem, Selimův sklep by pořád zaplňovali po nocích sousedi a silný kuřák Drago by jako vždycky vzdychal po cigaretách. Jenže kdo mohl vědět, že se stane takřka nemožné? Že místo, které všichni považovali za nejbezpečnější, bylo ve skutečnosti to nejhorší útočiště? (str. 195-196)